Sonet o západu slunce v listopadu.

Bezútěšná mlčící

pláň svůj pohled k nebi věsí...

v mrazivých mlh směsici

dopadlo teď slunce kdesi.

Ticho... Náhle podnebesí

rudne... rudne... kouřící

jak krev by lilo v oblak směsi

slunce skonávající...

Těžkým letem na vše strany

pátrajíce hlavou svou,

k západu teď letí vrány,

snad tím nachem oklamány,

z hnízd svých v rudou výheň jdou

za domnělou mrtvolou...