SONET O ŽÁRLIVOSTI.

V líc druha Tvého hledí... Náhle vznítí

se žhavou jiskrou její zornice:

Tvé nitro, zhořklé v ráz, v té jiskře cítí

chvít plachou touhu mladé samice. –

Směs pochyb, trpkých předtuch, víří hrudí.

Zříš hnědou pláň, kde pranic neklíčí...

Ty víš: Tím víc se o samotě vzbudí

v ní bezohledná touha samičí.

I kdyby’s věřil, že v ty noci dlouhé

nad ložem bdí jí strážný anděl sám

a kdyby’s ráno zřel tam pírko pouhé:

Ty v mukách žasnul by’s, že padlo tam, –

jak zřejmá stopa sladké jakés chvíle –

andělských křídel chvějné peří bílé. –