Sonet o zimní noci.

Ty zimní noci... Ve zpomínkách svých

zřím jednu... Cesta krajinou jde cizí;

do mrazné tmy jen matně září sníh

a v nejasnou mhu v horizontu mizí.

V zad pádí tyče s drátů znících přízí,

pruh světla letí napřed v kolejích;

kostnaté, černé stromy, nahé břízy,

– háj jakýs – rýsují se v závějích.

Kůň frká... Z nějakého údolu

se asi deset žlutých očí dívá,

a k nebi ční pár tmavých topolů.

Zvuk ponocného rohu táhle splývá

s tesklivým vytím psů... kdes ve skále

to opětuje echo zoufale...