Sonet o zlatém věku naší poesie.

Luh poesie zkvet’ nám krásně,

toť přejných hvězd je blahý vliv;

a jak se u nás rojí básně –

to nikdo nezřel jaktěživ!

Hoch v letech, kdy měl špačka dřív,

má nyní veršů plné dásně,

je třeba, bys jen brvou kýv’,

a začne chrliti je hlasně.

A stroje tisku kvílící

pracují parou nocí, dnem –

už papíru se nedostává!

I nad hvězdami věčná Sláva

své čelo sklání nyjící

nad orvaným svým vavřínem!