SONET OBLOMOVSKÝ

Občas se stará touha probudí

a v jizvy duše znovu ostře klove;

z popelu jiskry křísí ve hrudi.

Pohaslé křísí, rozžehuje nové, nové.

Dobrodružně do krajin zalétá,

v nichž mladá duše dlívala tak ráda,

kde nebes tmáň je světly poseta

a pod ní něžných laní plachá stáda.

Ty teplé noci, plné tichých hvězd,

i bouřné moře, jež svým jekem vábí,

vše neuzřeno v neznámo kams plove.

A jednotvárná nálada tvých cest:

zkalený rybník, – kuňkají v něm žáby, –

a nudné české nebe aprilové...