Sonet pathologický.

Je šerý den. Už prší od svítání.

Zem, nebe nese výraz tesklivosti.

A tobě je, jak cítil bys kol skrání

vát peruť jakés divné zoufalosti.

Po čemsi toužíš do své minulosti...

A po čem? Ptej se! Nevíš věru ani.

Bojíš se nějak temné budoucnosti...

A čeho? Zkoumej, nemáš ani zdání.

A z dne se stane najednou noc šerá,

on ukončí se jaksi bez večera,

už v lucernách plyn hoří smutným leskem.

Bez hřmění, hluku venku prší dále

tak jednotvárně a tak vytrvale.

A tobě zdá se, že se zalkneš steskem.