Sonet po dešti.

To nebyl déšť – to parfum zdravý

pokropil požehnanou zem:

jdeš mokrou mezí... v lístkách trávy,

po klasech visí kolkolem.

V něm voní douška, z dálky sem

bez, střemcha intensivně zdraví,

a prsti zápach pronikavý

a řepky dech se chvěje v něm...

Sám zdáš se náhle prosycený

tou vůní... chvěje suchopárem

tvé duše... padla do krve...

A maně myslíš na rty ženy,

jež líbal’s prvním čistým žárem

v svých mladých letech poprvé...