Sonet po rozmluvě s přítelem.

Můj přítel řekl mi: Ty bloudíš, bloudíš, hochu,

že verše píšeš teď, jež lehce čtou se sice,

leč nepřináší nic, než jenom vůně trochu,

pár trilků jásavých a tvého srdce květ.

Však, hochu, budoucnost, ta nepozná tvé jméno.

Dnes poesie tvá už nemá ceny více!

Jen červánek to, jímž tvé nebe ozářeno –

kde však jsou problémy, jež řeší dneska svět?

Ty drahá bytosti, k níž modlí se mé mládí,

což v chvílích velkého a zářivého štěstí

se ptají naše rty, co řekne příští věk –

když pěli slavíci, my měli jsme se rádi,

a v dlouhém objetí jsme zřeli růže kvésti,

a v snech svých dýchali jsme vůni fialek...