Sonet – podobizna.

Teď o ni srdce s rozumem se hádá,

a každý z nich vítězí na chvíli:

na zimu žití rozum myslit žádá,

však srdce chce snít jarní idylly.

A mezi nimi ona sem tam padá:

modlí se, pak čte román unylý,

v hrob touží, pak se rázem v dumy vpřádá

o vášních, které by ji opily.

Můj říjen tady – hlasem nejklidnějším

ti říká – zatím člověk vždy ji vidí

na líci s pudrem, v šatě nejmodnějším.

Noc propláče – pak hned jak děvče sní.

Podzimku astry z duše nenávidí

a je v něm vždy jak vosa nervosní.