Sonet polední.

Tam v dálném kraji u nás je asi doba žní...

Jak živě jeví se ten obraz mému duchu:

Na jasném modrém nebi plá slunce polední

a pruhy tepla chví se ve prohřátém vzduchu.

Na ozářených polích už kupky snopů ční,

kol lidí směsice se míhá v pestrém ruchu

a jejich smích a výskot, kobylek chřestění,

prask žebřin vozových mi zaletá sem k sluchu.

A z dálky zavzní zvonek... polední svatý klid...

ti lidé otrou čela a jdou na blízkou mez

a jedí, natáhnou se a hledí do nebes...

Ach, cenu chvíle té by moh’ jim povědít

jen v dálném městě kdos... ten, jemuž žloutnou tváře

tím žárem chodníků a nudou kanceláře...