Sonet při lektuře.

V kamnech to hučí; venku vítr vyje,

a hořká nuda do srdce se dere...

a člověk zívá a se stolu bere

ty Jiráskovy dávné historie...

Čteš... Hle, zde mistr dobrý v líčení je

těch zimních lesů... duch se za ním bere

po zmrzlém sněhu... v stromy vítr pere,

a kusy sněhu smetáš se své šíje...

Je temno... dál se ztrácíš v širém hvozdě,

už temní jaksi kolkolem i sníh,

tma příšerná už civí na větvích...

pták jakýs vzkřik’ a mih’ se... je už pozdě.

Ty dál a dál se ztrácíš v místě, době

a mizíš kdes v té hrůze sobě, sobě...