Sonet pro mé korrektní sudiče.

Jsou lidé v dálné vlasti mé,

jichž mluvení jde nad zlato:

když několik slok srobíme,

nám vytknou vždycky to a to,

že dýchavičně kulhá to,

že Homér v rýmech zadříme –

nu, celkem, dle nich pojato,

my hezky na tom stojíme...

Můj sonete, ty víš a znáš,

že jeden laur je vždycky náš,

laur pravdy hořký... A v čas zlý

jsme přec jen něco dovedli

a můžem’ snad teď právo mít,

si také něco dovolit...