Sonet pro mou ženu.

Kéž bych dnes moh’ zde místo sonetu

tvou zlatou hlavu podat v této chvíli

v mistrovsky věrném, živém portrétu,

jak se tak s duší v oku ke mně chýlí,

a pár těch slov, jež chví ti na retu

a ten tvůj smích, tak dětsky rozpustilý,

tvůj vonný dech a žert, jenž v přeletu

se snáší přes tvých zoubečků řad bílý...

Jen proto, bude-li kdo někdy snad

mé verše číst a pak se maně ptát,

jak moh’ jsem nést přec to své hrozné žití –

by zlatá hlava, duše v šedém oku,

tvůj hlas, dech, žert a smích ve hlučném toku

mu mohly za mě dobře odvětiti...