Sonet pro přítele.

Můj drahý, věř mi, vidím každým dnem,

jak bezcennou je veršovníků práce,

a věř, že cítím odpor v nitru svém

ku každé cizí i své vlastní řádce.

Táž slova... tytéž věci... a též hladce

ti papouškuje každý mrštným rtem

a tak – bych shrnul všecko v řádku krátce:

dnes verše jsou už anachronismem.

A bůh ví proč – snad doba je tu vinna,

snad lidská řeč, jež mohla by být jiná,

a hlemýždím jen leze vývojem –

Však jisto je, že pěstovat moh’ kdysi

jsem modní folklor, vtipné cestopisy,

dnes užil bych své slávy s pokojem...