Sonet – prolog.

Včera, či předevčírem ještě snad

jsem viděl někde vlaštovici,

a dnes už podzimní a šedý chlad

se roztahuje po ulici.

Z těch oken, kde klid mrtvý v letě vlád’,

hlas piana zní řinkající;

v křiklavých barvách tone městský sad,

a k zemi padá listí mokvající.

Je čas tu ozářených promenad,

rým zlobných, mlh, jež houstnou v šeru

a zoufanlivých podvečerů

a marných starých želů z marných ztrát

a litování uprchlého žití,

jež přec snad mohlo více jasu míti...