Sonet psaný pod svinutou vlajkou.

Můj hochu, člověk rychle šosatí;

hleď, i svým veršům nějak s bohem dávám,

je směšno mi už rýmy chytati

a těžko v sloku vpříst, čím v duši plávám.

Já leccos utrh’ žití souratí,

já leckams – eh, zas dojemným se stávám;

co jiní píší, líp je čítati,

čtu, pochválím i rád se z duše smávám.

Když vítr venku dere sněžné peří,

číst milo verše v teple po večeři

a odfukovat tabákový dým –

a finty na čtenáře nalézat,

jichž člověk užíval sám kdys tak rád,

a úsměvem se usmát augurským...