Sonet psaný v mé bibliotéce.

Ne kletby a ne pláč, jak v mladých dnech

jsme zvykli číst u pánů romantiků:

podivný smutek z moderních vlá kněh

bez jedné slzy, jediného vzkřiku.

Je to jak tichý, odměřený vzdech,

jenž v posled vane ze rtů mučedníku,

když po vzdorech a marných zápasech

ždá s resignací příštích okamžiků.

Já žehnám mu; jsou chvíle, kdy nás schvátí

cit zoufalého prázdna... Naslouchati

tu začne člověk s dechem zatajeným:

a již ten smutek vanem odměřeným

vlá k duši se všech stran... a člověk skorem

jásá, že není sám – že trpíme zde sborem...