Sonet říjnový.

Už jenom rozteskněná elegie

z té země vlá zpod šlojířových par...

Uvadlá kráska ve všech koutech kryje

uvadlé květy, památky svých jar.

A přec ta touha: dál se líbit – žije

v ní ještě; dosud neschlad’ nitra žár,

pestré si šerpy kolem těla vije

a do vlasů si sází aster pár;

a smát se chce, jak smávala se kdysi –

však ve vráskách jí tuhne tento smích

a už z nich jenom soucit, soucit žádá...

A ona vše to tuší as a hádá:

sta slz vždy z rána po šatu jí visí

v probdělé teskné noci prolitých.