Sonet s pohádkovým nátěrem.

Mně říkávala bába šedivá,

že místo zná, kde štěstí přebývá,

že kol je park, že všude smích a ples

a luzná hudba k uchu zaznívá...

V snu, verších, lásce – v čem, už nevím dnes –

kýs dobrý bůh mě v park jakýsi nes’,

a k dveřím, kde se tlačí vířivá

a nesčetná a pestrá lidstva směs.

A na ty dvéře já jsem zaklepal

– vím do dnes, jak mi srdce zabušilo –

a z vnitř zněl smích – a nikdo neřek’: „dál!“...

V snu, verších, lásce – dnes už nevím, v čem,

a moudrá bába tlí už pod drnem –

a nevím kdy – jen vím, že už to bylo...