Sonet sarkastický.

Plod hořký naší doby v plné míře

jsme my tak záhy, záhy sklidili...

Nás vychovali jako za pastýře

kams do antické luzné idylly,

svět zdál se nám být jakés dobré zvíře,

jež s touhou jenom čeká na chvíli,

by mohlo nám dát mléko na talíře

a vlnu, v níž bychom se zhalili...

A teď? Jen trpký úsměv máme teď

– ne pro sebe, my žijem’ netečně

jak otřískaná, bezovocná sněť –

však pro tu mláď, jež nemá drápy, zuby,

jež kvete, sní, svou illusí se chlubí

tak důvěřivě – a tak zbytečně...