SONET SENTIMENTÁLNÍ O MÉ SMRTI.

Ó, vím to, vím! to bude v síni dusné

při lampy blikotu, jenž nerozplaší stíny,

kdy v chropotu duch mdlého těla usne

na loži spoceném, v parfumu mediciny.

A přece sním, – že přijde ona chvíle

na břehu azurném kdys v podvečerním chladu,

kdy nebe je tak perleťově bílé

a moře opálově zlaté při západu.

A mezitím co pod balkonem, na nábřeží,

v pařížských robách dámy vyjdou na vzduch svěží,

já chtěl bych z fauteuilu se ještě v moře dívat,

pak lehce klesnout hlavou na květiny,

svou duši vdechnout v modravé vod stíny

a v dálný horizont tak tiše, tiše splývat...