Sonet své poesii.

Mé mladosti, čas divě trhá růže

a v minulosti klín je vrhá zpět,

a zlatých snů mých sněhokřídlé bůže,

zkad přišlo, v ráj chce zase odletět.

Vše odchází – – Kdo zadržet vás může,

vy světlé vidiny mých dětských let?!

Jen Poesie věrna mi – vždy úže

mě v lokty vine, na svůj sladký ret.

Ó kouzelnice, jíž se každý koří!

Máš v ruce číš, kde hvězdným ohněm hoří

to víno bohů – vezdy chci je pít!

Bych časům řek: – váš let mě neohromí! –

a smrti: – kopí tvé mé rámě zlomí! –

a starým bohům: – chci vám roven být! –