Sonet tragický.

Z rodného kraje v šípkovém keři

mladý pták poprvé vzhůru si vzlet’,

cvrlikal, hřál se, čistil si peří,

pak letěl v široký, vábivý svět.

Žhne časem slunce... časem se peří

sinavých oblaků bouřlivý slet...

dny míjí... míjí... krajem se šeří...

po lukách chví se už ocúnů květ...

Tichounkým letem mlhou se nese

odraný, sestárlý, znavený pták...

chce v známém hnízdě pod šípkem v lese

na vždycky uzavřít ztrhaný zrak...

Keř pust a vítr, jak jím teskně vane,

po trnech věší hnízdo roztrhané...