Sonet v červenci.

Jdu obilím. Jak tiše v slunci zraje!

jdu, s každým klasem cítím, jak to pálí,

kol rozhlížím se, zda as nezakalí

se azurného moře dálné kraje.

Jdu, naslouchám a ve klasech to hraje

a zpívá, zvoní z blízka teď a z dáli,

jak na špičky by stoupal klásek malý

blíž slunci chtěje být, jež dnes tak plaje.

Juž zvadla chrpa, tmavý koukol svadnul

a kalich svlačce zavřen s meze spadnul,

jen klasy v slunce zří; snad vědí, třeba

že toho žáru, aby bylo chleba.

I cítím, zem co trpí, když je matkou,

jak prosa chleba můž být také sladkou.