Sonet v jarním jitru.

My polem šli, jež rozorali včera,

a v hustých řadách kráčeli jsme tiše,

jen chvíli pták se ozval odkuds s výše,

co v duších vzpomínka se chvěla sterá.

A ranní slunce v jarním vzduchu plálo,

v němž sladká vůně fialek se třásla,

na mezi jakás žena husy pásla,

a dětí pár si nedaleko hrálo.

Já cítil v srdci hroznou touhu náhle

jít po těch polích, jak tak jaro pučí,

a pluhem svojím rýt v ně brázdy táhlé.

Pak v poledne se vrátit znaven cele,

svou ženu dlouze sevřít do náručí,

a líbat měkký vlas na jejím čele...