Sonet v jeseni.

Tak s šperkem svým mne vesna nedojímá,

jak tklivá jeseň v pestrobarvém hávu,

kam země klade unavenou hlavu,

kde v říjnových mhách se tak sladce dřímá.

Nad mroucím ohněm slunce v stínech klímá,

kmet, večer mdlý, jenž patří ve záplavu

hasnoucích červánků, v jich zlatohlavu

dne žezlo slábnoucí již rukou třímá.

A z poslední své vycházky se valí

do města davy – zítra pršet bude,

je konec všemu, vítej, krbe milý!

Ó pláně v mlhách táhnoucí se v dáli,

ó hvozdy v pršce listů zlatorudé,

kdo myslí na vás v smutné noční chvíli?