SONET V LISTOPADU

Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí,

jak nebyl by zde nikdy ani žil,

tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl,

jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci.

Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci,

kdo na života holé sněti zbyl,

a v shonu denním málo je pak chvil,

kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí.

Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích

ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen,

vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh.

Vše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách,

jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den.

Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách.