Sonet v listopadu.

Šeré ráno, šerý den,

nebe jako z oceli –

šedé světlo do oken

zří jak žebrák nesmělý.

Kotouč slunce zvetšelý

stranou mdle se leskne jen

jako plech, jenž pohozen

leží v schladlém popeli.

Člověk s resignací zří,

jak se staví v šedý řad

to „dnes“, „zítra“, „pozítří“ –

nemá stesků, nemá tuch –

leda moci jak pár much

po ty dny kdes v koutku spat...