Sonet v říjnu.

A zase v sborech ptáci odlétají,

jak elfů mýto babí léto polem

se míhá, zdvihá, na šat, jak jdeš kolem,

se chytá, u cest řeřáby již plají.

A první mlhy táhnou; z prvu zdají

se závoj stříbrný, pak aster stvolem

se pletou, houstnou pak, až vidíš s bolem,

že jako oblak všecko pokrývají.

Se zlatým srdcem kaštan padá k zemi

a sychravo juž táhne haluzemi

a cítíš náhle, bylo vskutku léto.

A první chlad ti celým tělem běží.

Jen sosny, ty jsou zelené a svěží

a víc než jindy právě v chvíli této.