Sonet v září.

Při okně přivřeném (již skorem v září sklonu)

za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,

šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,

ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadlé trávy.

Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů

se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,

a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,

se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.

Tu rázem jak by vstal, zabouřil vichr na sklo,

se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,

rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.

My okna zavřeli. A projelo to námi. –

Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém

tak zavřem duše své a budem sami, sami...