Sonet večerní.

Už dohas’ v šeru teplém, průsvitném

oblaků zlatorudých slední cár,

na nebi hvězdy září blankytném

jak rozházených šperků pár.

Ty jasné barvy shasly s žhavým dnem:

Vše temno, vše má silhouetty tvar,

tam světlo jen, kde žlutým plamenem

plyn ozařuje trottoir.

Tu a tam hledí hlava z okna ven.

V ulici živo, hovor, ruch a smích,

kdes v dáli piano zní kvílící –

tak umí hrát jen bílá ruka žen:

stesk marné touhy, vášně nyjící

a snů těch, nikdy splněných...