SONET VEČERNÍ.

Od oken osvětlených táhnou rudé pásy

a z doupat zvěře svítí lačné oči.

Zvíře i člověk ostražitě skočí

za kořistí, jež plna krve, lesku, krásy.

Zvědavé hvězdy hledí, všechno zočí.

Šílenství touhy krutě se člověkem hrá si,

v šepotu trav ho šálí, matou mrtvých hlasy,

ať kde je, za ním neklid věčný vkročí.

Však v pažích jeho zvířecí je síla

pro krásu vykoupená posvěcením díla,

a ta ho učí žít i na bodláčí.

A jeho gestu živly již se vzdaly...

Bolavé srdce jeho mlhy halí,

smutky mu hlídá luny hlava dračí.