Sonet vzpomínka.

Můj hochu, vzpomínáš? To byly těžké chvíle,

jež spolu žili jsme, tak stejně vždy, den ke dni,

v té chodbě kasární tak jednotvárně bílé

s vyhlídkou do dvora, kde v době odpolední

brunetta z kantiny se občas letem mihla,

a někdy vojáci svá cvičení tu měli,

a chvílí odněkud k nám písně sloka stihla,

v níž bol a nenávisť se v smíchu utápěly.

Oh, hochu, nenávisť! My poznali ji oba,

když v řadě stáli jsme, a malomocná zloba

a trpkost zoufalá nám slzy v oči hnala,

když jara svého kus jsme zvolna vadnout zřeli,

a na to hrozné „proč?“ odvětit neuměli,

osoby v komedii, která se tu hrála.