Sonet z dvacátého září.

Dnes modré nebe rozlívá

vychladlý jakýs chabý svit,

a nač se zrak tvůj zadívá,

tam zdá se smutný úsměv tkvít.

Nějaká bolest tesklivá

ti začne náhle hrudí znít,

jak když ti v posled zakývá

kdos šátkem a chce v dálku jít...

A v duchu vidíš známou ves

u prostřed stromů zažloutlých:

na rudý hřeben kostelní

se vlašťovek roj nyní snes’;

jich švehol tichým krajem zní –

to loučí se, než letí v jih...