Sonet z literárního života českého.

Já zažil leccos... V hlučném slavopění

mou hlavu mnozí laurem věnčili,

já vzal to klidně, nepad’ v opojení

a nedal zmást se ani na chvíli.

Vztek jiných, hloupost, neporozumění

mi mnohou ránu také vsadily,

já prohled’ je, a rány v okamžení

ranami více pro mne nebyly.

Jen jedno v kůži moji necitlivou

vniklo a vniká: jedovatým bodem

ty tenké jehly, jež jsou mezi námi

už jaksi modou, jež i dobrý známý

v slově a písmě s obratností tklivou

ti v tělo zatkne – jen tak mimochodem...