Sonet z měsíční noci.

Ty noci, kdy sen prchá skráním,

ty mrazivou mhou zhaleny,

k vražedným dumám, vzpomínáním

se zdají býti stvořeny.

Řad roků s trpkým odříkáním

a bídou, klamy sycený,

dny, zhořklé zradou, vztekem, lkáním

a hloupou láskou zničeny,

a zášť a ústrk, ponížení –

vše, vše ožije v okamžení...

Když šedý den pak líně tluče

ti na okno a plaší stín –

jej vítáš s krví plnou žluče

a s mozkem, jenž je samý blín.