Sonet z podzimního večera.

Na posněženou zemi splývá

tma mrazivého prosince;

jde noc k nám šílená a divá,

jak uprchla by z blázince.

Hřmí do oken a v kamnech zpívá

a skáče, píská lehýnce

a hned je zase zádumčivá

jak při podivné vzpomínce.

A zase zuří, lká a svistí

a trhá slední suché listí,

kde jaké chví se na sněti...

Pak sténá cos... ten hlas se chvěje,

a ty si myslíš: to si přeje

pár fial už zas viděti...