Sonet z vlaku.

Vlak prolet’ tunelem... do zadu spěti

bokem svým zdá se stráň tmavá...

na znak se válí tam pár bosých dětí,

jedno z nich čepicí mává...

Stráň letí dál a dál... zakrslé sněti

stromku se zamihly... kůzlata hravá

kmitla se na skále... obloukem letí

v zad mochny, slzičky, zažloutlá tráva...

Stráň náhle skočí v zad... mohutný vrch

zvedá se za tebou... v špičatou výš

– naivnost vesnické duše! –

Kam jistě bije hrom za bouřných sprch,

ona tam mezi dvě zakrslé hruše

dá Pána Krista na červený kříž!