Sonet za dubnového spleenu.

Škaredý den. Kapky deště kanou

jednotvárně v oken tabule...

venku leží na všem šedá tíha...

šedá tíha v duši ztrnulé...

Pustý chodník... Na zdi rohu míhá

odtrhlá se rudá cedule...

každý deštník nakloněný stranou

mníš být hlavou houby nadulé...

Vlhkým vzduchem po tvé jizbě v let

pustila se moucha – posel jara

a z dnů loňských upomínka stará –

cílí v okno, bzučí – nazpět padá,

chvilku čistí hlavu, křídla, záda

a zas do skla – a zas padá zpět...