Sonet.

Vy tklivé písně, plny záře zlaté,

jež z hlubin duše nitrem vyzníváte,

tak vábné, na horách jak slunce lem,

jak úsměv děcka v líčku zardělém.

Vy tóny, plny kouzla, touhy svaté,

jež jako poupě v srdci spočíváte,

svou vůní těšíce mne v žití mdlém;

jste v bouřích jeho strážným andělem.

Vy paprsky, tak plny třpytu, tepla,

mé srdce v žár vždy rozháráte znova,

jež sterých klamů chladná pouta sepla.

Ó spěte dál v mé duši sladké báje,

můj ret již pro vás nemá více slova:

snad nalezne ho kdys – až v branách ráje.