SONET

Stín jakýs mih se kolem mne a mizel v dáli,

tak tiše šel, jak děcka první snění,

jak smrt, jež v konec shladí vše, co v duši pálí,

trud zaplaší a vnese zapomnění.

Dny dávných radostí se z oka jemu smály,

byl anděl to? – já slyšel křídel chvění –

či žena, které na rtech duhy vášní vzplály,

a které pustý život v eden mění?

Sám nevím, zřím jen, kterak přelud stále mizí,

a cítím, že to byl kdos blízký, čistý, ryzí,

že květem byl na života pni holém.

Já volal jej, on pouze rukou v pozdrav kynul,

já poznal jej, když s mlhou večera teď slynul;

to mládí mé šlo naposledy kolem.