SONET.

Kdyby člověk vždycky napřed věděl,

co jej jednou v žití asi raní,

v zítřek bolesti vstříc tich by hleděl,

v minulost se pouze usmál na ni.

Pevněji by v člunu svojím seděl,

kdyby znal, kde vír je v mořské pláni,

ani slova více by juž neděl,

až by zřel, jak vrak se v hloubku sklání.

Klidně jako polem po západu

šel by skrze Osudů svých řadu

tam, kde tóny mrou a duhy blednou.

Tišeji by veplul v Odevzdání,

po slunci se ohléd’ ještě jednou

maje v tváři jeho pousmání.