SONET.

Kdes četl jsem, že žijem’ ve svých dětech

svůj život znovu... A já tak se chvěji!

Jak? Znovu cítit všecku beznaději,

svá zklamání po utišení letech?

Zas zuby vztekem zatínati v retech,

zas bolem šílet ve plamenů reji,

svůj každý ústrk najít, trny v květech,

stesk, hřích i nudu v přešlé hrůze její?

A přec chci žít to, najdu-li též znovu

svou dětskou píseň, notu skřivánkovu

nad zlatým polem, plným zkvetlých máků.

A nad motýlem, květem, hračkou malou

svůj smích, svůj jásot, dávnou vyprchalou

svou čistou radost v děcka svého zraku.