SONET.

Když bledé luny svit v sen mění hutnost věci

po tknutím kouzelným, chtěl šetrně bych svléci

Vás duše mlčící a v prohlubeň tu zřít,

kde ze dna vyvírá jak čistý pramen cit.

Neb vím, že hluboko tam pod vrstvami hříchu,

pod všemi pósami a přetvářkami smíchu

kov tónů nejčistších a nejsladších je skryt,

o jakých básníkům jen dovoleno snít.

Ó já Vás miluji, proud lásky tryská ze mně

a v barvách duhových se rozprašuje jemně,

když sobě pomyslím, že moh’ bych Vaším být,

však zda to pravda jen, co v stesku napadá mi,

že milovánu být nikomu nelze Vámi,

žeť naším osudem: se nikdy nesejít!