SONET.

Když, bože, svobodnou dals vůli nám

a neptal jsi se, chcem-li vůbec v svět,

a až nás potáhne cos k věčným tmám,

ty nezeptáš se, budem-li už chtět –

když v náhodách, jimž nelze rozumět,

se zmítá žití naše sem a tam,

jak muška, jež má takto volný let,

však pavučina lne jí ku křídlám –

Dík aspoň za to, bože veliký,

žes dal nám právo volné kritiky,

že trhajíce křídly slepenými

ti můžem volat hrdly sevřenými:

„Tvé dílo, starý, dobrým zrovna není,

jak chlubil jsi se tenkrát při stvoření.“