SONET

Mně sonet jest jak tichý jizby kout.

Hle, okny vidím rozvířený svět.

Já vnímám všecek jeho var i proud

i jeho pád i okřídlený vzlet,

ulici cítím vlněním se hnout

i silné hlasy slyším burácet –

však mohu vše jen tolik obsáhnout,

jak okenní rám měří pro rozhled.

To svět je v odlesku – však nezkřiven.

Ten obraz soustředil se v obdélník

a sklo jest jeho jasná, silná hráz.

I sonet to je světa výsek jen,

jak vírně oknem do mé jizby vnik,

kus jeho zápasů, kus jeho krás.