Sonet.

Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi

na pávů pár jsem maně přišel; páv

stál před svou ženou, křídla zježena,

chvost rozestřený maje, sršel světly.

Tak stál a kroužil, slepici si vábil

a k sobě nutil němým pohledem,

pér tuhých, rozčilením řinčících,

vysoko vztýčiv zlatou modř a zeleň.

Teď přepadá ji; jeho ozdoba

vzduch horký divě mrská, jiskře třepí

lem chvostu špice svoje, tak že mně

zahrada kolem v ráj se proměňuje –

o člověče, jak zvíře nádherným,

když cele jako zvíře rozvine se!