SONET

Bys nedal štvát se, ni nezpychnul,

vždy povznesená hrdost dej ti zapomníti

i prudkých blínů, jimž den tvůj zadýchnul,

když cestou přebolestných ztrát jsi musel jíti.

Když srdcí oddanost a duší bílý žár

do roucha zbabělců jsi uviděl se halit,

jdi v ticho samot svých, a v květy svojich jar,

a kráčej k rájům svým, snů vlastních světlem zalit.

A člověka měj rád, ač jest zde jenom fantom, přízrak dne,

zkrocená šelma věku, v slunce hledící,

naslouchající rytmu hudbě záhadné,

krev ještě zdající, však hlavu věsící

únavou dobroty své, ctnosti, křehkosti

svých předsevzetí, a snů ždané velkosti...