SONET.

Mé vzpomínky v čas zašlý letí.

Zřím tichou alej na břehu,

kde v sledním vroucím zážehu

paprsek zlatý líbá sněti.

Mně dosud koutek ten tak milý;

vždy vzpomínám a vždy se chvím,

jej míjíc, krajem mlhavým

když kráčím v časnou ranní chvíli.

Zřím v mlze obličej tvůj snivý,

a skrz ni cítím zrak tvůj plát,

tvé řeči vnímám přízvuk tklivý.

Však alej dávno sněhem kryta,

a kolem jak v mé duši chlad

a jakás tesknost neurčitá...