SONETA

Tak zřel jsem Tebe naposled.

Ten čarný zjev Tvých zraků záblesk milý,

jež v duši mé zář jitra probudily,

zřel v háji jsem kdys naposled.

Ta touha, jež dosud v ňadrech mladých spala,

svou hlavu k prvním činům vzpjala –

ta zachvěla se naposled. – – –

Ta píseň má, jež zrodila se v bolu

a ptala se, zda dále půjdem spolu,

ta pěla Tobě naposled.

Já spatřil Tebe naposled.

Leč láska má Tvých zraků na výsluní

ta v prsou doposud mi bouřně duní

a nezaplála naposled.